+420 321 752 111
Firemní novinky

Colognia má nového muže ve svém vedení

Miroslav_Galuska_kancelar.JPG

Koncem roku 2021 změnila židle v kanceláři ředitele společnosti svého majitele. Štěpánku v čele Colognie vystřídal Miroslav Galuška – muž s hlubokým technickým zázemím, silnou procesní orientací a vášní pro osobní rozvoj.

Beata est vita conveniens naturae suae, neboli požehnaný je život, který je v souladu s jeho přirozeností. Tento citát od římského filosofa Senecy zaujímá na LinkedIn profilu Miroslava Galušky své čestné místo hned pod jeho jménem. O tom, jaký je jeho profesní i osobní život a kam chce Colognii v následujících letech dovést, si s nový mužem v jejím vedení povídala naše markeťačka Míša.

Můžeš nám představit, kdo je Miroslav Galuška? Jaký je?
Systematický, náročný a přímý – občas až moc. Čím jsem starší, tím méně chodím kolem horké kaše.

Ke všem vlastnostem se postupně dostaneme. Pojďme se teď zastavit u té přímosti. Co na ni říkají ostatní?
Podle toho, jak moc jsou na mě zvyklí. I zpětně se dozvídám od bývalých kolegů, že to pro ně byl zpočátku nepříjemný šok, ale dlouhodobě je to rozhodně výhoda. Člověk ví, na čem je. A na druhou stranu ani mně nevadí, když dostanu plnou palbu.

Řekla bych, že to souvisí i s tou tvojí systematičností, možná efektivitou.
Čím víc toho má člověk na starosti, tím méně má čas i chuť být do problému takzvaně zasvěcován. Potřebuješ slyšet to podstatné, ideálně v jedné větě. To bývá vnímáno negativně, protože vyjádřit se v jedné dvou větách je náročné. 

Co se týká té náročnosti, myslíš náročný na sebe nebo na okolí?
Oboje. Ale uvědomuju si, že i s tímhle musím zpočátku opatrně. Colognia je velmi domácká a kdybych přišel se všemi obvyklými požadavky v plném rozsahu, řekli byste, že je to neúnosné. Když se podíváme na vizi Colognie do roku 2027, u jejíhož zrodu jsem mimo jiné taky byl, je dost ambiciózní. Abychom ji opravdu mohli naplnit, nemůžeme zůstat u současného způsobu práce a u současných nástrojů. 

Čím jsem starší, tím méně chodím kolem horké kaše.

S tím předpokládám souvisí i procesní mapování současné situace, kterému se teď s kolegy věnujete.
Ano. Záhy jsme zjistili, že o současnou dokumentaci Colognie se moc opřít nedá a začínáme tedy od začátku. S tím bychom měli být hotovi do konce března. A pak nastane ta tvůrčí, kreativní část právě ve směru naší vize. 

Jedním z prvních kroků je totiž stavba úplně nové Colognie a už teď můžu říct, že rozhodně nebudeme stavět další větší šedou kostku a stěhovat se jedna ku jedné. Abychom mohli developerovi říct, co chceme postavit, musíme nejprve nachystat procesy, které budeme v příštích deseti patnácti letech potřebovat. S tím snad budeme hotovi do poloviny tohoto roku.

Nakousnul jsi vizi. Zeptám se úplně upřímně – opravdu si myslíš, že je možné ji naplnit? Některé její části tu vzbudily celkem rozruch.
V první řadě je potřeba si uvědomit, že vize je plastický obraz budoucnosti, do kterého se chceme dostat. Je to něco, proč chodíme každý den do práce. Něco, co nám udává směr, dává smysl. Na druhou stranu jednou z charakteristik vize je i to, že ještě nevíme, jak to udělat. Víme tedy, kam jdeme, ale zatím nevíme všechny odpovědi, jak se tam dostat.

A jestli se tam skutečně dostaneme? Nevím. Ale dává mi smysl, abychom se o to pokusili. Popravdě ani nevím, zda ji stihneme naplnit přesně za 5 let. To však není podstatné. Stejně tak není tolik důležité, jestli budeme dodávat opravdu do 1 až 2 dnů, možná to budou tři dny. Pořád je to lepší než dnešních 7 – 21 dní.

Abychom se k vizi co nejvíc přiblížili, musíme z ní ale taky umět udělat konkrétní cíle.
Ano, vize se musí rozložit do dílčích etap, z nichž první je tříletý podnikatelský plán. První rok podnikatelského plánu je budget na tento rok. To je právě to, s čím teď trápím celý management. Zkrátka každá vize se musí umět přeložit do řeči: „Co pro to tedy budeme dělat příští pondělí?“.

Legitimní odpověď na tvou otázku tedy zní, že nevím, jestli se dají všechny prvky vize přesně naplnit, ale věřím tomu. A vím, co pro to budeme dělat tento týden.

Nebojíš se, že jednotlivé prvky vize mohou být tak cílevědomé, že se stanou spíš jakýmsi strašákem, který bude lidi naopak demotivovat?
Když se budeš dívat na jakoukoliv změnu v organizaci optikou dnešní pracovní náplně, tak ti všichni řeknou, že to je nerealizovatelné, že jsme se zbláznili. Odpověď je malinko jiná. Určitě se k naplnění vize nedostaneme tím, že budeme fungovat stejně jako dnes, to by byla opravdu nereálná.

Obrovské kroky mohou být pro lidi odstrašující, právě proto je úkolem managementu, aby uměl tenhle velký krok rozdělit na tak malé a postupné krůčky, které nebudou vnímány jako ohrožující. A až budeme jednoho dne rekapitulovat, řekneme si: „To bych nikdy neřekl, že se to dá zvládnout.

Myslím, že právě tohle tu všichni rádi slyšíme. Že nás čekají postupné krůčky a ne velké radikální změny.
Ano, já bych k tomu dodal ještě jednu uklidňující větu. Chápu, že každý má jiné tempo, kterým se učí, a budu to plně respektovat. Ale nebudu respektovat, když někdo řekne: „Já to dělat nebudu.“ Když uvidím kontinuální snahu někam se posouvat, budu spokojený. Rychlost onoho posunu je vedlejší.

Když už jsme se dostali až sem, proč právě Colognia? Doposud jsi pracoval od Českých Budějovic až po Český Těšín, a to především v automotive. Proč najednou Kolín, a ještě ke všemu tiskárna?
Iniciátorem je Jirka Rozvařil, se kterým jsem se poprvé setkal na konferenci, kde jsem přednášel. Později mě Jirka seznámil se Štěpánkou, které jsem dělal mentora a časem jsem se stal externím členem správní rady. 

Když Štěpánka na konci roku 2020 řekla, že bude v Colognii končit, začali jsme hledat jejího nástupce. Měli jsme dobré kandidáty, ale nemohli jsme nalézt shodu. Na jedné ze správních rad přišla na přetřes alternativa angažmá mojí maličkosti. A pak to šlo již ráz na ráz. A tak jsem tady.

Tak to byla tedy pořádná rychlost na tak zásadní rozhodnutí.
Sice umím dělat rychlá rozhodnutí, ale tady to popravdě tak úplně nebylo. Řekl bych, že to byl přirozený vývoj v čase. V průběhu let jsem tu moderoval řadu workshopů a různě se tu pohyboval. Tím jsem získával první kontakty a poznával Colognii zevnitř. Rozhodně pro mě tedy nebyla neznámou. Už tu vlastně funguji 3,5 roku. Jen teď to bude prakticky na každotýdenní bázi.

Máš nějakou předchozí zkušenost s polygrafií?
Moje první seznámení s polygrafií byla firma FINIDR. Krásná voňavá výroba knih. Z technologií tisku se využívá offset a sítotisk. Nezanedbatelnou část výroby tvoří knihárna, od šití archů, přes snášení, deskovačky až po technologii zavěšování, jejímž výstupem je hotová kniha. Moc jsem se tam naučil a rád na Finidráky vzpomínám.

 

Svobodu vnímám tak, že dělám práci, která mi dává smysl.

Právě od tvého konce v tiskárně jsi se vydal na dráhu freelancera. Teď se po pár letech zase vracíš zpět na jedno místo do jedné firmy. Chtělo se ti z freelancingu zpátky na jedno místo? Freelancing je přeci jen víc spojován s jakousi volností, protože člověk „dělá sám na sebe.
Freelancing je pro mě způsob práce na věcech, které mají perspektivu do budoucnosti. Vnímám svobodu tak, že dělám práci, která mi dává smysl. A jestli je to na pěti místech najednou nebo na jednom, to je mi jedno. A úplně na jednom místě to taky nebude, neboť přebírám po Jirkovi Rozvařilovi i jiné aktivity.

Hezky jsi mi nahrál na další otázku. Máš svůj osobní cíl, kam bys chtěl Colognii dovést a po jehož splnění by sis řekl, že můžeš jít o dům dál?
U práce tohoto typu jsme neurčili konec působení. Pokud pro mě bude práce v Colognii pořád smysluplná a moje přítomnost bude mít nějakou přidanou hodnotu, nebudu mít potřebu nic měnit. Nicméně nejkratší období, pokud se nestane něco nečekaného, je doba realizace současné vize, tedy do roku 2028. Pak se uvidí.

Máš ve své kariéře nějaký zlom, který výrazně změnil tvůj směr? Nebo jsi hned věděl, kam kráčíš?
Žádný velký zlom nevnímám. Myslím, že jsem měl jasno už za dob teenagerovských, kam to chci dotáhnout. Už na základní a střední škole jsem byl předsedou třídy. V 18 letech jsem prohlásil, že do 30 chci být ředitel. Stihl jsem to ve 29 letech, byť s notnou dávkou štěstí. Vlastně jsem v řídících funkcích celý život.

Projevuje se u mě kombinace náročnosti mého tatínka a zejména mojí babičky, od které se mi dostávalo sparťanské výchovy. Už za dob studijních jsem si začal uvědomovat, že pokud chci s něčím „hýbat“, musím začít u sebe a shora pyramidy to jde lépe než zespodu. Zpětně si uvědomuju, že ta moje touha po smysluplnosti a svobodě se projevovala už tehdy.

Když už jsme se dostali k osobnímu životu, se svou rodinou žiješ v Olomouci. Co říkají na to, že mají tátu a manžela nějakých 170 km daleko?
Když jsem si Zuzku, svoji druhou manželku, bral, poctivě jsem jí vysvětloval, co to obnáší provdat se za manažera. I když jsem pracoval blíž k domovu, stejně jsem se přitočil domů až k večeru, takže to pro ně zase taková změna není. A víkendy se snažím důsledně ctít. Navíc týden pomyslně rozbíjím tím, že jeden „úřední den“ mám z domu.

A jak to tedy teď máš? Každý den dojíždíš nebo jsi tu přes týden a na víkendy jezdíš domů?
Teď jsem až na výjimky pořád tady. Mimochodem bydlím v bytě, který mám pronajatý od Štěpánky. Nehledě na to, že dneska už se člověk dostane z Kolína do Olomouce vlakem za hodinku a půl a když si vezmu tichý oddíl, můžu po cestě v klidu pracovat nebo si číst a odpočívat. A zmínil jsem den administrativy v týdnu z domova.

Nakousl jsi čtení. Patří právě to mezi tvé záliby?
Ano. Dvě moje celoživotní záliby jsou kolo a knížky. Teď jsem si oblíbil i audioknihy. A kol těch mám pět. Beru si je podle toho, na jaký druh projížďky mám zrovna náladu.

Knížky rozděluju soukromě na dva druhy – ty, které potřebuji k práci, a potom odpočinkové. Vzdělávám se zejména v těchto oblastech – management, technologie, ekonomie, lingvistika, právo, historie a psychologie. Je toho víc než dost k celoživotnímu vzdělávání. Vše ostatní je pro mě oddechová literatura, u které nejsem vyhraněný. Rád si na doporučení přečtu cokoli – od sci-fi až po kriminálky.

Věřím v talent. Ale taky věřím, že Guinnessova kniha rekordů není plná talentů, ale dříčů.

A co jazyky? Slyšela jsem, že jich ovládáš několik.
Kamarádím se s 5 jazyky. Na základce to začalo ruštinou, vzápětí přišla angličtina a na vysoké škole jsem přidal španělštinu. Ve svém prvním zaměstnání jsem čistě z pracovních důvodů začal koketovat s němčinou a italštinou. Angličtinu a němčinu si troufnu říct, že umím velmi dobře, protože je používám často. Ty 3 ostatní jazyky si průběžně osvěžuji a zlepšuji. 

Pro člověka je většinou i jeden cizí jazyk dostatečně náročný. V této souvislosti mě napadá – věříš v talent?
Věřím v talent. Ale taky věřím, že Guinnessova kniha rekordů není plná talentů, ale dříčů. My máme v rodině jeden talent na jazyky – ten jich umí 23. A on sám říká, že pokud umíte jen do 10 jazyků, jste jenom líní. Něco na tom bude, protože pro normální vyjadřování, potřebuješ nějakých 5 000 slovíček. 

Když bylo mému prvnímu synovi 6 let, přišel za mnou, že by se chtěl taky naučit anglicky. Dohodli jsme se na 2 slovíčkách denně, ale opravdu každý den – není pátek, není svátek, není sobota nebo neděle a nikdy nebyl tak nemocný, aby nezvládl 2 slovíčka denně. Dnes je mu 24 let, studuje práva v Sydney a jako 4. jazyk se učí čínštinu. Žádný jazykový talent nemá, tak jako já.

Lišíme se v rychlosti, jakou se učíme, to ano. Ale i mentálně postižený se naučil česky, a to je sakra těžký jazyk. I při opravdu dětském tempu zvládneš za 4 roky velmi důstojně jakýkoliv jazyk. Kde je problém? Že se nechce? Jedna ze životních spravedlností je 24hodinový den pro nás všechny.

To chce skutečně velkou disciplínu. Máš ve svém životě nějaký vzor, od kterého jsi se toto naučil, který tě motivoval?
Tři moji bývalí kolegové mě výrazně inspirovali a já jsem od nich sál jako houba. Ale vždycky selektivně. Nikdy jsem neměl člověka, u kterého bych si řekl, že bych ho bral přesně tak, jak je. Měli třeba 90 % toho, co jsem obdivoval a chtěl jsem být taky takový, ale nikoho jsme nebral bez výhrad.

Vůbec první učitelka byla právě moje babička sparťanka, o které jsme již hovořili. Jako dítě jsem si to neuvědomoval, ale zpětně k ní vzhlížím a jsem rád za to, co mi předala.

Vrátím-li se oklikou zpátky ke Colognii, je něco, co nemůžeš vystát, a naopak co dokážeš upřímně ocenit na svých kolezích?
Ve svém věku bych řekl, že už ustojím cokoliv, respektive mám pochopení pro leccos. Nejsem trpělivý, když člověk zahnívá a neposouvá se dál. Pokud toto u někoho ve firmě zpozoruju, snažím se mu vysvětlit, co je dlouhodobě neakceptovatelné. Pak už je to na něm. Nemám už ve zvyku člověka za každou cenu měnit. Pokud by se však ke své práci nepostavil čelem, nedovolil bych, aby na dané pozici zůstal.

Co dokážu ocenit, je perfektní práce bez chybičky. Těší mě, když je člověk důsledný a v rámci možností udělá TOP. Je toho víc a toto mě napadlo jako první.

Pojďme na úplně poslední otázku. Fakticky nejsi ředitelem Colognie, jsi oficiálně místopředsedou správní rady. Poradíš nám, jak tě tedy můžeme oslovovat? Pane řediteli, pane inženýre, pane Galuško, Miroslave…?
Já si na formality nepotrpím. Když si není člověk jistý, jsem zastáncem modelu – vykání spolu s oslovením křestním jménem. S převážnou většinou lidí si tykám a věřím, že v Colognii tomu nebude jinak.

Ing. Miroslav Galuška, MBA 

Pokud není zrovna v Kolíně, je pravděpodobně ve své domovině v Olomouci. Rodák z Veselí nad Moravou vystudoval na brněnském VUT materiálové inženýrství. Svoji kariéru odstartoval v roce 1999 na pozici inženýra kvality ve společnosti BOSCH. Od té doby prošel vedoucími pozicemi několika nadnárodních firem a vyzkoušel si i práci freelancera.

Je to zkušený lídr a manažer zaměřený na udržitelný růst organizací. Už na střední škole věděl, kam to chce dotáhnout. Je sečtělý, mluví pěti jazyky a ve své stáji má pět jízdních kol, mezi kterými vybírá podle aktuální nálady.

Sdílejte článek na sociálních sítích